Detail

Popis

---

Trubačovité rostliny jsou v Evropě známé spíše jako dřeviny, alejové stromy katalpy a pnoucí, liánovité křivouše (Campsis) nebo vlastní trubače (Bignonia).
Rod Incarcillea zastupuje bylinné druhy, jednoleté i víceleté rostliny. Brzy po tom, co se tyto rostliny dostaly do Evropy, staly se oblíbenými ve skalkách i skupinových výsadbách. Vědecké rodové jméno bylo vytvořeno na počest francouzského jezuity Incarvillea, který působil v 18. století jako misionář v Číně. Jednoleté druhy mají ztlustlé kořeny, drobné květy a lístky ve zpeřených listech téměř celokrajné. K nim patří např. Incarvillea olgae. Ostatní, spíše velkokvěté druhy mají kořeny velmi tlusté a pěstují se jako trvalky. Nejznámější je Inkarvilea Delavayova (Incarvillea delavayi), měří až 60cm a kvete v červnu a v červenci. Má velké růžové trubkovité květy, které vyrůstají v řídkých latách po 3 -10.Má nápadně zvětšený koncový lístek ve složených listech. K oblíbeným kultivarům patří ´Bee´s Pink´ s květy podobnými květům inkarvileje velkokvěté (Incarvillea grandiflora, syn. Incarvillea mairei).
Inkarvileje jsou nízké až středně vysoké vytrvalé rostliny s nápadnými řepovitými kořeny. Většinou mají přízemní růžice lichozpeřených listů, z jejichž středu vyrůstají řídce olistěné lodyhy, zakončené květenstvím zpravidla růžových trubkovitých až zvonkovitých květů. Plod je tobolka obsahující s blanitým lemem.

Čeleď:
Bignoniaceae - trubačovité

Původ:
Asi čtrnáct druhů tohoto rodu pochází ze Střední Asie, Tibetu a Číny.

Pěstování:
Inkarvilea vyžaduje teplé, slunné až mírně polostinné stanoviště, propustnou, vápenitou a výživnou půdu. Potřebuje vydatnou zálivku a lehký zimní kryt.

Množení:
Druhy s řepovitými kořeny není možné množit dělením trsů, ale ze semen se množí poměrně dobře.

Použití:
Nízké druhy jsou vhodné do skalek, vyšší do skupinových výsadeb na záhony.